DOMŮ
4.04.2010
V údolí bez průvodce
Film V údolí Elah je v podstatě detektivka a toto není v podstatě filmová recenze, proto by se textu měl vyhnout každý, kdo chce být ve finále překvapený.
„Na konci písní musíte pořádně bouchnout, aby diváci poznali, že je konec a už můžou začít tleskat!", radí Salieri Mozartovi. Na konci komplikovanějších filmů je zase dobré vytáhnout z rukávu méně bystrou figuru (například doktora Watsona) a jemu potažmo divákům pak bystřejší detektiv vysvětlí, o co vlastně šlo a proč se stalo to či ono. Režisér Paul Haggis žádného Watsona z rukávu nevytáhl a mnozí diváci pak zůstali zmateni.
Od údolí Elah mě dlouho odrazovaly komentáře a poznámky: „jde o kritiku války v Iráku". Kritizovat válku v Iráku je levné, líbí se jen málokomu, jenže mně se zase nelíbí rozpačité blábolení nad replikou: „měl tam tedy asi radši zůstat Saddám". Na tenhle flašinet se tu ale naštěstí nehraje.
Tommy Lee Jones je válečný veterán a echtovní vlastenec, oba jeho synové tedy pochopitelně zvolí kariéru vojáka. Jeden zemře při nezdařeném výsadku, druhý o deset let později zmizí ze základny vzápětí po té, co se vrátil z turnusu v Iráku. Brzy je nalezen mrtev, kdosi jej naporcoval na kousky a ty kousky se pokusil spálit. Nic pro útlocitné povahy a v podezření pochopitelně upadají jeho válkou poznamenaní kolegové.
O vyšetřování se s ne vždy ladící motivací přetahují místní policistka, armádní policie a tatínek Tommy Lee Jones, takto bývalý empík. Pomalu vychází najevo, že druhdy tatínkův slušný chlapec Mike v Iráku poněkud zvlčil. Začal brát drogy, mučit válečné zajatce, opilý v barech nadává striptérkám, pere se s kamarády a v temných uličkách si ho nechává kouřit za peníze.
Když se nakonec jeho spolubojovníci k vraždě přiznají, když armáda k jejich potrestání přistupuje bez velkého nadšení a když před závěrečnými titulky Tommy Lee Jones vytáhne na stožár potrhanou americkou vlajku dolů hvězdama jako symbol pro smrtelné ohrožení, všichni odpůrci války v Iráku jsou spokojeni. A mně se znovu potvrzuje, jak vysoká korelace existuje mezi pacifismem a neschopností hodnotit fakta.
Nedostavil se totiž doktor Watson, aby za pomoci Sherlocka Holmese řekl: Aháá – takže Mike řídil auto v konvoji, který měl přísný rozkaz: nezastavovat. Chvilku nedával pozor na cestu, a když už bylo pozdě na to aby se vyhnul nebo zabrzdil, dříve než se zorientoval, poslechl Bonnerův výkřik: „Přidej! Nezpomaluj!" Pozdě zjistil, že srazil dítě přebíhající prašnou silnici. Nakonec sice přecijen zastavil, ale svému svědomí tím porušením rozkazu už nepomohl, spíše naopak.
Vzápětí volal otci a prosil, aby mu z Iráku pomohl se dostat. Nevysvětlil, protože nemohl, proč. Otec si jeho volání o pomoc špatně vyložil. A teprve po přetržení posledního záchranného lana se Mike mění v opilce, drogového výtržníka, mučitele zajatců, proto má věčné konflikty s Bonnerem a vlastně všemi svými spolubojovníky, proto se s nimi pere a proto nakonec jeden z nich nevydrží a v opilecké hádce Mika ubodá. A proto taky v duchu tradice, co se stane v armádě, zůstane v armádě, vrahovi ostatní pomůžou odklidit Mikovu mrtvolu, a proto všechno se Bonner nakonec oběsí dřív, než to všechno stihne prasknout.
Vykládat si Mikův příběh jako speciální kritiku války v Iráku je trochu hodně velká zkratka, protože se tu hraje o obtížném vyrovnávání se situacemi, které přináší jakákoliv i ta nejspravedlivější válka, hraje se tu o synech, kteří chtějí nahradit starší bratry a vyrovnat se otcům, hraje se tu o tom, jak daleko zachází solidarita „bratrů ve zbrani pod jakoukoliv vlajkou", kteří toho spolu už hodně prožili a přežili.
K samotné konkrétní válce v Iráku se za celý film konkrétně vyslovuje pouze jediná, vedlejší postava. Jeden z vojáků říká: „Strašlivým způsobem se to tam posralo. Měli jsme tam rovnou hodit atomovku!" Milý Watsone, to mi rozhodně nepřijde jako barvitá alternativa k tvrzení: „měli jsme radši zůstat sedět doma"
Komentáře
Přidání komentáře...