Binární Ládin

28.01.2009
Vždycky je to nějak jinak

Jako další zpráva z radia Jerevan pak zní upřesnění, že podle toho co píší Gregory D. Young a Nate Barden ve své knize Poslední strážný, to vypadá, jako by Clancy měl syžet Honu na ponorku dávno hotový, když teprve narazil při svých rešerších na Youngovu zprávu o vzpouře na torpédoborci Storoževoj i když pořád nelze vyloučit, že ke knize ho inspirovala nějaká kratší zmínka a k podrobnostem v Youngově zprávě se dostal až ve chvíli, kdy měl obrysy díla hotové a nehodlal na nich nic zásadního měnit.

Pokud vás více zajímá ten méně známý příběh, tedy příběh Valerie Sablina a jeho torpédoborce Storoževoj, zatím asi nejkompetentnějším zdrojem v češtině je právě kniha Poslední strážný, která vlastně rozvíjí a doplňuje původní zprávu vypracovanou počátkem osmdesátých let jaksi přes železnou oponu, o nově zjištěné skutečnosti vydolované ze zpřístupněných archívů a také o skutečnosti publikované v rámci pokusu dosáhnout u soudu Sablinovi posmrtné rehabilitace.

Kniha má ovšem jednu zásadní nevýhodu. Kdybychom obsah redukovali na samotnou vzpouru, smrkla by se kniha na brožuru, jelikož rebelie trvala sotva nějakých dvanáct hodin a bohužel autorům se nepodařilo proniknout do myslí vzbouřených námořníků nijak hluboko a rovněž ani do děje na palubě minutu po minutě. Což všechno jsou asi informace, které by člověka zajímali nejvíce, protože obzvlášť pro někoho kdo značný kus života v komunismu prožil, míří otázky po motivacích a postojích jednotlivců zhusta hluboko na podstatu, ne-li až do podvědomí.

Samotný tenký plátek událostí je z jedné strany obložen rozvleklým úvodem do sovětských reálií, které obeznámeného spíše lehce nudí, s malou příměsí postřehů z námořní praxe, které suchozemec může ocenit a z druhé strany popisy dozvuků vzpoury, popisy zvratů tiché pošty komolící události a to jak směrem na východ tak na západ, přepisy dokumentů a nějakým tím mudrováním na téma: povinnosti námořníka.

Komu se nechce knihou probírat, a přesto chce být alespoň v základním obraze, tak stručné shrnutí událostí: Valerij Sablin , zampolit (tedy zástupce velitele pro věci politické, "česky" politruk) torpédoborce Storoževoj pocházel ze třetí generace ruských a druhé generace sovětských vojáků. Narodil se krátce před druhou světovou válkou,  rodinné dispozice naplnil ve Frunzeho akademii a svoje ambice pracovat s lidmi spíše než s loďmi naplnil tím, že se stal politrukem, teoreticky tedy jednou z hlavních opor režimu.

Sytém politické indoktrinace mládeže bolševických států měl ale jednu zásadní slabinu. Za jistých okolností ustavičné lhaní o výhodách, úspěších a nekonečné spravedlnosti komunismu, vychovávalo z mladých idealistických nadšenců skutečné horovatele za pravdu a sociálně spravedlivou společnost. A jelikož podle učebnice marxismu-leninismu tuto Marx vymyslel a Lenin zavedl a jelikož najmě od potlačení Pražského jara ji mladí idealisté kolem sebe jaksi nepozorovali, dospělo mnoho z nich k závěru, že pravdu a spravedlnost musel někam zašantročit Brežněv. Ten závěr nebyl až tak úplně nesprávný, jen se pochopitelně mýlil v tom, že Brežněv nebyl v oboru nespravedlnosti nic jiného než Leninův následovník a napodobitel.

Sablin tedy vyšel z politrucké přípravky jako skutečný a věrný leninovec, což ovšem v kontextu toho co si o Leninovi myslel a o Brežněvovi věděl, znamenalo sovětskému státu nepřátelský živel.

Sablinovi pochopitelně chvilku trvalo, než od úvah přikročil k činům, když už se ale jednou rozhodl, pustil se do akce s pravým leninským odhodláním, zápalem, odvahou a bohužel taky s jistou dávkou marxistické rozvláčnosti a leninské obmyslnosti.

Nejprve si pečlivě připravil a předem nahrál projev k národu, v němž vyzýval k odstranění zkorumpované brežněvovské kliky, kterýžto burcující projev měl sice vysoce třaskavý obsah, nicméně formu typicky nešťastně bolševickou, tedy takovou, že při jeho poslechu bylo obtížně v polovině neusnout (Viz příloha E v Youngově knize, kde Sablinův projev zabírá hutných 8 stran.)

Obmyslnost se pak projevila tehdy, když prvnímu a v postatě jedinému do plánu vzpoury předem zasvěcenému námořníkovi, své pravé ruce Alexandru Šejnovi, namluvil, že jeho akce nebude jen izolovaným činem, nýbrž součástí už domluvené revoluce div ne celonárodní. Tady ovšem bylo přání otcem myšlenky.  Prakticky tentýž trik po té Sablin použil, když v kritický moment hovořil k důstojníkům a později i ke všem členům posádky.

Datum akce si stanovil na 8. listopad 1975. Den předtím se Storoževoj v Rize zúčastnil slavností přehlídky k výročí VŘSR, a po skončení oslav měl odplout ke střední opravě. Jelikož Sablin své kroky promýšlel dlouho dopředu, tak skutečnost, že už před opravami byly z lodi všechny významné zbraňové systémy odmontovány a na ty co nebyly, neměla loď k dispozici žádné střelivo, měla pravděpodobně v jeho očích jistou symbolickou hodnotu. Buď tím chtěl cosi naznačit o charakteru svého činu, nebo chtěl zabránit bratrovražedné bitvě, která mohla hrozit, kdyby se mu události příliš vymkly z rukou.

8. listopadu kolem sedmé hodiny odpoledne vylákal Sablin s Šejnovou pomocí kapitána Potulného do podpalubí, kde ho zamkli do předem připravené kajuty s odstřiženým palubním telefonem. Za současné nepřítomnosti výkonného důstojníka se tak Sablin stal nejvyšším velícím důstojníkem na lodi, i když pochopitelně vzhledem k okolnostem nelze říct, že se jím stal legálně.

V příštích hodinách si svolal nejprve všech šestnáct přítomných důstojníků a později všech 162 členů posádky. Předem nahraný rozhlasový projev k národu, jak už bylo řečeno, trpěl silnou rozvláčností, ovšem v osobní styku nejspíš dokázal být přesvědčivý až nadprůměrně, protože ze šestnácti důstojníků sovětského námořnictva jich dokázal v rekordně krátkém čase ke vzpouře zagitovat celou polovinu, a z posádky drtivou většinu. Dokonce i osmička důstojníků, která se ke vzpouře přidat odmítla a byla proto rovněž zamčena do podpalubí, svou trpnou nečinností dost možná dávala najevo jisté sympatie k Sablinovým myšlenkám. Obdiv k výmluvnosti  zampolita je ovšem nutno uvést na pravou míru připomenutím skutečnosti, že jistá část jeho argumentace se opírala o nepravdivá prohlášení stran rozsahu akce. Osobně doufal, že k revoluci dojde v repríze bolševické tradice teprve tehdy, jakmile vzbouřená loď dorazí do Leningradu.

Z rižského přístavu vyplul Storoževoj krátce před půlnocí, bohužel za okolností pro nového kapitána spíše nepříznivých. Jeden z důstojníků nadporučík Firsov buď svůj kladný postoj k odboji předstíral, nebo rychle změnil a těsně před odražení se po úvazovém laně sešplhal na vedle kotvící ponorku a zde způsobil poplach. Náskok, v nějž Sablin doufal se, tak podstatně smrskl, i když pořád ještě trvalo přístavním orgánům téměř dvě hodiny, než uvěřili, že Firsov není namol opilý.

Storoževoj se mezitím stihl alespoň ztratit z bezprostředního dohledu. Bohužel stejně jako velení sovětského námořnictva ztratilo z dohledu uprchlý torpédoborec, autorům Posledního strážného mizí z dohledu dění na palubě během těch několika málo hodin, kdy se považovala za svobodné a nezávislé území. Přitom právě tehdy se zde musela odbývat ta nejsilnější a nejopravdovější lidská dramata. Když radista lodi odvysílal Sablinovo provolání k národu pouze na kódovaném vojenském kanále, byl to od něj jen omyl, nebo podvědomé distancování se? Došlo námořníkům, že je jejich samozvaný vůdce obelhal? Kolik námořníků zakolísalo, když se místo známek šířící se revoluce, objevily nad ránem průzkumné letouny?

Z poněkud obšírněji líčených činů oficiálních míst se dozvídáme, že právem nejvyděšenějším člověkem byl v ten moment v Rusku Brežněv a že nejblíže měla idea všeobecné revolty ke svému naplnění ve chvíli, kdy piloti vojenského námořnictva odmítli bombardovat vlastní loď. Narychlo povolaní piloti běžného letectva už tolik skrupulí neměli, i když zase neměli dost zkušeností s námořními cíli na to, aby nejprve místo Storoževoje nebombardovali a nepoškodili jiný torpédoborec téže třídy, jako byl ten uprchlý.

V deset hodin dopoledne už se kolem Storoževoje svíral kruh pronásledovatelů a když Sablin nereagoval ani na výzvu  opakovanou samotným ministrem obrany Grečkem, byl vydán pokyn k zastavení lodi za každou cenu. Pokyn se zhmotnil v několik čtvrttunových bomb a dělostřeleckých granátů ráže 30 milimetrů, které jednak vážně poškodili kormidlo, a jednak přiměli několik námořníků už podruhé v posledních dvanácti hodinách změnit stranu. Skupinka bývalých vzbouřenců osvobodila zamčené důstojníky včetně kapitána, ten s pistolí v ruce a rudou mlhou před očima vtrhl na můstek, kde jedním výstřelem do Sablinova kolene obnovil sovětskou zákonnost na palubě torpédoborce Storoževoj. Jakmile toto své vítězství oznámil pronásledovatelům, přirazili k boku torpédoborce dvě lodi KGB...

Stát se cokoliv z výše popsaného v roce 1950 a ne 1975, na břeh by se pravděpodobně nevrátil nikdo živý, kapitána Potulného a osm pasivních důstojníků nevyjímaje. Brežněvův režim měl ovšem nejspíše strach vypěstovat si příliš mnoho mučedníků najednou a tak byla drtivá většina posádky označena jako svedená, provinivší se pouze politickou nevyzrálostí a i když mnohé kariéry byly v důsledku účasti na vzpouře zabrzděny až zničeny, skutečné vězení viděl delší dobu zevnitř jen málokdo.

Před vojenský tribunál byli nakonec postaveni jen Valerij Sablin a Alexander Šejn a i zde druhý jmenovaný spíše v roli svedeného, kteroužto roli měl Šejn vykoupit osmi lety odnětí svobody, což by Stalinovi jistě nestačilo. Rozsudek nad Valerijem Sablinem byl vynesen 13.července 1976 a s přihlédnutím k polehčujícím okolnostem  zněl: trest smrti bez propadnutí majetku.Proti rozsudku nebylo povoleno odvolání a byl vykonán v srpnu téhož roku.Vykonání rozsudku bylo jeho ženě  oznámeno až s půlročním zpožděním.  V roce 1998 byl Sablin posmrtně zproštěn obvinění z vlastizrady, obvinění ze zneužití moci ovšem zůstalo v platnosti.

Storoževoj dostal novou posádku a podnikl demonstrativní turné kolem Baltského moře, aby rozptýlil v námořnictvu i po sousedních státech se rozmáhající šeptandu. Po dlouhé službě skončil ve Vladivostoku, kde několik let chátral uvázán o mola, než byl v roce 2004 prodán na šrot do Indie.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

dobrá story :-) (mudd - Mail - WWW) Vloženo 28.01.2009, 10:37:25
akorát zampolit (tedy zástupce velitele pro věci politické, česky politruk) - ehm... POLITičeskij RUKovoditěl :-)

Ten perex je kouzelný... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 28.01.2009, 11:04:09
Přesně toho typu jako vtip:

Dneska se bude v našem armádním kině promítat švédský pornografický film Dala bába vojákovi.

Oprava: Ne švédský, ale sovětský, ne pornografický, ale panoramatický a název je - Balada o vojákovi.

politruk .. (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 28.01.2009, 23:46:01
...jj zapoměl jsem dát češtinu do uvozovek :o)

Pěkně sepsáno! (Jago - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2009, 08:25:08
Knihu jsem sice nečetl, ale usoudil jsem, že neuškodí podívat se i do ruských pramenů. Navštívil jsem stránky
http://www.newsru.com...sablin.html
http://www.7days.ru...iryukov1.html
http://nvo.ng.ru...8-20/6_bunt.html ,
docela jsem si početl a těm, kteří ještě nebo už zase rozumějí ruštině, to doporučuji také.
Vcelku to líčí tak, jako ty, s jednou malou odchylkou: Nenašel jsem žádnou zmínku o tom, že by, jak píšeš, piloti vojenského námořnictva odmítli bombardovat vlastní loď, a bylo nutno povolat „běžné letectvo“. Ostatně soudím, že takový akt vojenské „neposlušnosti“ by měl pro účastníky nedozírné následky, které sice za Brežněva ve známost nepřišly, ale v současnosti by ani v Rusku neměl být důvod je tajit.
Pouze částečná rehabilitace kapitána 3. stupně (podle suchozemských šarží majora) Sablina je sice smutná, ale na druhé straně je fakt, že se těchto činů, které jsou trestné v každé armádě, dopustil, by ze vznešených pohnutek.

Sorry, (Jago - Mail - WWW) Vloženo 29.01.2009, 08:26:48
nějak se zbláznila diakritická znaménka v předchozím komentáři. Můžeš to nějak spravit?

šílená diakritika a šílení piloti... (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 30.01.2009, 09:53:30
ono bloguje bohužel neumí komentáře editovat, jen mazat ..

a jelikož jsem textu i se čtverečkama porozuměl, přiznám se že do operace: zkopírovat, doplnit, znovu vložit, starý smazat, se mi moc nechce ...

s tím odmítnutím rozkazu se pravda así nedá úplně rozpoznat, jestli to není jen Youngova interpretace toho, co během incidentu pozorovali Švédové, tedy skutečnosti, že letouny námořnictva které nevystřelily nebo nic netrefily, byly vystřídány armádním letectvem, které už ano ...je dost možné, že odpor první útočné vlny byl jen buď pasivní a nebo špatně interpretovaná smůla ...

námořní piloti (Jan - Mail - WWW) Vloženo 22.12.2011, 21:55:37
Důvody proč nezasáhli piloti námořního letectva byly zcela praktické. K útoku na Storoževoj byly vyslány bombardéry Tu16 vyzbrojené protilodními letounovými střelami SS-N-2, které byly primárně určeny především k ničení velkých námořních cílů a hladinových uskupení na velké vzdálenosti a neměly v té době nijak zvlášť přesné navádění. Vzhledem k tomu, že Storoževoj se pohyboval v oblasti frekventovaných námořních tras a v blízkosti byla také další sovětské válečná plavidla, hrozilo vážné nebezpečí, že bude zasaženo jiné nezúčastněné plavidlo v okruhu 10 km. Z toho důvodu byly bombardéry Tu 16 odvolány a k útoku na Storoževoj nasazena formace přepadových letounů JaK 28. Již při prvním útoku byla 30 mm kanonem prostřílena levá strana paluby a záď zasažena 250 kg bombou. Povstalci zjistili, že jde do tuhého a vzdali se.

(Ashgriel [openID] - Mail - WWW) Vloženo 29.03.2012, 19:51:29
Historii píšou výtězové, bůhví jak to bylo..