DOMŮ
20.10.2008
Polopravda není pravda
I když tak v jisté době a z jistého úhlu může vypadat. Ta doba ovšem není nekonečná a ten úhel bývá nevelký.
Kyrgyzský spisovatel Čingiz Ajtmatov je pro mě něco jako „puncovní spisovatel". Obvykle trvá poměrně dlouho, než opět potkám někoho, kdo četl jeho příběhy, ovšem když už někoho takového potkám, většinou se pak jedná o člověka, s nímž snadno najdu společnou řeč a to i u témat, jež se lépe vyjadřují v metaforách, nedokončených větách a zadumaných zámlkách.
Tím víc mě mrzí, že si posledních pár dní marně lámu hlavu, kdo mi vlastně někdy v osmdesátých letech naznačil, že knihy Čingize Ajtmatova, by bylo lépe si přečíst hodně rychle, než na nich někdo začne zkoušet, jestli papír skutečně hoří při 451 stupních Fahrenheita.
Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak vlastně jeho věci proklouzly skrze bolševikovu cenzuru, snad jedině, že by tupé úředníky autor uspal dřív, než se prokoušou k tomu hlavnímu, co chtěl říct. A přitom to hlavní co chtěl autor říct, je pravda povětšinou dost krutá a bolševikovi zcela jistě nepohodlná. Kupříkladu když z novely Bílá loď oškrábeme nános přírodní lyriky, vypreparujeme hlubokou melancholii, odhlédneme od legendární mystiky i metaforiky, a pokusíme se příběh povyprávět jednou větou, vyjde nám, že je především o malém školákovi, který se raději utopí, než aby snášel důsledky jen malého zlomku ničivého potenciálu sovětské moci.
Jako zázraky zázrakem zachráněné před zraky cenzora mi přišli jeho knihy na první čtení. Jenže, čím víc jsem toho věděl o literatuře i o životě, tím mi bylo jasnější, že se tu konaly zázraky přecijen o něco menší a že ony literární poklady vůbec nejsou neposkvrněné špinavými prackami těch, kdo se násilím ustavili na místo spisovatelova svědomí. Jak tak plyne čas, dochází mi, kolik toho přímo ze srdce mých dost možná nejoblíbenějších knih někdo bez milosti vyříznul, a to jen proto, aby největšími kanibalovi ze všech kanibalů zachránil poslední zbytky tváře.
Po nějaké době jsem minulý týden znovu pročítal román, který původně vyšel pod názvem Stanice Bouřná, v dalších vydáních pak jako Věku delší bývá den a slyšel jsem už i o překladu Den delší než století.
Děj románu je z jedné strany podepřený mytologií stepních kočovníků ze srdce Asie, a z druhé strany mytologií kosmických dobyvatelů, kteréžto pasáži se ale jen s velkou dávkou tolerance dá říkat „vědecká fantastika", Ajtmatov si beznadějně plete pojmy Sluneční soustava a Galaxie, přičemž evidentně žije v přesvědčení, že od jedné hvězdy ke druhé lze světelnou rychlostí doletět možná i rychleji, než vystydne čaj v samovaru.
To se mu ovšem dá snadno odpustit, obě vedlejší linie slouží jen jako rám obrazu a ona vesmírně cestovatelská snad jen jako vykřičník za výkřikem: „Lidstvo se chystá dobývat jiné světy, ale my prokletí stále ještě skomíráme zapomenuti v nejzapadlejším koutě Kazachstánu!"
Ono člověkem, ale nikoliv bohem zapomenuté místo kde se román převážně odehrává, nepopíše nikdo líp, než sám autor v koncentrované mantře oddělující pravidelně jeden úsek příběhu od druhého.
Vlaky v tom kraji jely z východu na západ a ze západu na východ...
Po obou stranách železnice se v tom kraji rozprostírala veliká poušť – Sary-Ozeky, střední oblast žluté stepi. Všechny vzdálenosti se v tom kraji měřily od železnice jak od greenwichského poledníku...
A vlaky jely z východu na západ a ze západu na východ...
Na zdánlivě nekonečné magistrále uprostřed zdánlivě nekonečné stepi se nachází nepatrná osada Boranly-Bouřná. V panelových domcích nebo z kde čeho svépomocně postavených chalupách zde žije ani ne desítka rodin traťových dělníků a železničářů obsluhujících výhybnu, tedy místo kde se vlaky z východu křižují s těmi ze západu a naopak.
Příběh lidí z osady Bouřná začíná krátce po druhé světové válce, i když jeho kořínky sahají až hluboko před válku, a končí někdy v blíže neupřesněné době pokročilých kosmických letů do blízkého vesmíru. Za celý ten lán času je nejhmatatelnějším pokrokem větrné čerpadlo na vodu a pluh na uklízení sněhu z trati, ale i v čase kosmických raket zůstává v Boranly nejspolehlivějším stepním dopravním prostředkem velbloud.
Teprve pečlivým vyzobáváním podrobností „zapomenutých" cenzorem nebo autocenzorem mezi řádky, zjistíte, že zde na ztracené vartě uprostřed ničeho, pracují tři kategorie dělníků-železničářů. Jedni přijedou, krátce pobudou, ale kořeny nezapustí, dům si nepostaví, časem, a většinou krátkým časem, se jim život v pustině omrzí a oni odchází za lepším. Druhá kategorie má snad jen jednoho člena, je jím náčelník stanice a pozorné čtení vám vsugeruje myšlenku, že náčelníci stanice se nejspíše pravidelně střídají v jakých pevně daných služebních turnusech.
Do třetí kategorie pak spadá většina hlavních postav příběhu. Ačkoliv otevřené zmínky o jejich statusu jsou řídké a občas (nejspíš kvůli cenzorovu skalpelu) mírně matoucí, nelze nedojít k závěru, že tito hrdinové „třetí kategorie" z Boranly-Bouřné odejít nesmí. Výslovné spojení mezi jejich Curriculum Vitae a neschopností ze stepi odejít sice Ajtmatov nikde nezdůrazňuje, nicméně každý kdo jen letmo prolistoval sebe tenčí knihu o Sovětských dějinách, snadno pozná, že tito prokletí jsou buď vyhnanci, nebo bývalí trestanci a dost možná byli kdysi jedním, aby se pak stali tím druhým. Ovšem, čím jsou tyto postavy pro příběh důležitější, tím usilovněji se z nich cenzura snažila perlíkem vysochat něco, co by kolikrát ani být nemohli.
Starý Kazangap, Nestor stanice, jehož pohřeb románu slouží jako nit, na níž se navlékají vzpomínky na dlouhý a pomalý běh lidských osudů, je syn neprávem rozkulačeného. Ve třicátých letech byl jeho otec poslán do vyhnanství a i když se takřka vzápětí vysvětlilo, že šlo o omyl, a že jeho otec žádný kulak nebyl, bohužel domů se už nikdy nevrátil, protože na zpáteční cestě ze Sibiře zemřel.
V osmdesátých letech mi historka i v okleštěné podobě přišla jako odvážný výkřik, ovšem dneska mě už asi nikdo nepřesvědčí, že je to jen pokřivený stín tisíce a možná milionu skutečných osudů. Ano v jisté době se v Sovětském svazu rozkulačovalo hlava nehlava, až z toho úspěchu dostala celá země závrať, ale o bleskových rehabilitacích tam neslyšel nikdy nikdo nic a smrt na cestě tam do pekla by s ohledem na barbarské prováděcí předpisy jistě byla pravděpodobnější nejen proto, že cesty zpátky se prostě nekonaly.
Stejně tak je mi dneska nepochopitelné, proč by vlastně syn neměl být rozkulačen s otcem, tenhle „plevel" se Stalin takřka zásadně pokoušel vytrhat i s kořeny. Minulost Kazangapa je zkrátka zamlžená, i když po napravení trochy autorské licence v datech by se možná dalo odhadnout, že jako nezletilý byl „rozkulačen" do lágru (pochopitelně do jiného než otec) a po pár letech v gulagu vyexpedován do věčného stepního vyhnanství.
Rodina bývalého učitele Abutalipa je ještě trochu komplikovanější oříšek, příběhy, jimiž byl románový hrdina inspirován, bylo potřeba přiohnout ještě víc. Románový Abutalip bojoval ve válce, kde padl do německého zajetí. Ti co se z něj dokázali vrátit, dostávali deset let gulagu naprosto standardně.Abutalip ovšem ze zajetí brzy utekl a dal se k partyzánům, ke své smůle bohužel k partyzánům jugoslávským. Tenhle špatný odhad směru budoucích vichrů vysoké bolševické politiky by mu ovšem vynesl po čase dalších deset let navíc.
Je tudíž takřka vyloučeno, aby v době těsně před Stalinovou smrtí byl s celou rodinou už „jenom" ve vyhnanství. Opět bychom museli přinejmenším trochu čarovat s daty a přidat třeba i menší zázrak, tedy prominutí trestu za zajetí pro nějaký mimořádný partyzánský čin, než by tato románová figura zapadla do proudu reality. Deset let mu potom začít počítat až od „titovštiny", závěrečná tragedie Abutalipovi rodiny by pak nejspíše padla na Chruščeva, to už by ale na cenzora bylo asi moc.
V románu na Abutalipa „kladivo spravedlnosti" dopadne ještě za Stalina, po té co vyjde najevo, že sepisuje své válečné vzpomínky. Za své nepřátelské vzpomínky je rychle zatčen, a během vyšetřování umírá. Pochopitelně na infarkt. Ačkoliv o jeho smrti spolu mluví dva nejdůvěrnější přátelé, žádných spekulací se v tom důvěrném hovoru nedopustí, protože kromě mlčenlivé stepi naslouchá i mocné ucho prvního čtenáře. Zdrcená rodina pak brzy po jeho smrti opouští Boranly kamsi za lepším, což je nebetyčný nesmysl, Abutalip hned zpočátku přizná, že své deníky psal hlavně pro své děti, není tedy jediný důvod aby nebyly zatčeny s ním, a manželka rovněž, minimálně za to, že věděla a nepověděla, za což byla výměra trestu vždy shodná s výměrou za samotný čin. Je to nesmysl hned dvojnásobný, už před zatčením hlavy rodiny patří Abutalipovi zcela jasně do třetí kategorie obyvatel Boranly. A třetím nesmyslem je posmrtná rehabilitace Abutalipa, v tragikomickém pojetí nápravy vlastních zločinů by bolševik nerehabilitoval někoho, kdo zemřel při vyšetřování, nebylo by ho totiž z čeho rehabilitovat, když se soudu ani nedožil.
Bezkonkurenční přetvoření až k znetvoření bylo ovšem spácháno na hlavním hrdinovi a vyprávěči. Edygej Žangeldin, zvaný Bouřný Edygej je totiž vlastníkem zcela neposkvrněného životopisu. Na místě vedlejších postav zřejmě ještě prošly figury hrající s cinknutými kartami, v popředí ovšem musel stát hrdina války i práce, aby v klíčových scénách mohl cinkat válečnými vyznamenáními a pracovními řády. Snad jen ta občas probleskující víra v boha a staré tradice by Edygejovi vynesla nějakou tu skvrnku v kádrovém záznamu, ale v románu nezůstal jediný náznak nějakého šikanování. Někde tu zeje obrovská díra, celý jeden obrovský základní kámen příběhu se podařilo zakrýt fíkovým listem a nezůstala žádná kloudná stopa po struktuře onoho kamene, po hloubce zasypané díry.
Ovšem desítky náznaků a jedna proklouznuvší a zcela nedvojsmyslná věta jasně dokazují, že i vzorný traťový dělník Edygej Žangeldin je občan třetí třídy. „Ty přece máš kde žít, ale my tu musíme zůstat možná až do smrti", tak mluví Edygej s náčelníkem stanice a je to v celé knize asi jediné místo, kde pravda v záblesku zasvítí naplno. My tu musíme zůstat.
Všude jinde je potřeba ji hledat mezi řádky. Ta hra na odkrývání nánosů cenzorského bláta je možná chvilku napínavá, ale když se to vezme kolem a kolem, z knihy vlastně dělá něco jiného, než chtěla být. Z vyprávění o životě se stává detektivka, z melancholického zadumání nad věčností křížovka na jedno použití. Existuje snad jediné vylepšení, které nejspíš neúmyslně rovněž zavinil cenzor.
V celé knize nepadne křivé slovo a hlavním viníkovi všech neštěstí, a jen ve dvou řádkách je trochu špíny hozeno na Berju. Ve výsledku se pak z časově provinciálního odsouzení Stalina stává věčně platné odsouzení plíživého zla, které může jednou přijít shora od „Stalinů" a jindy z boku od „Mrvů", v nejhorším případě z přičinlivé spolupráce obou. Z dne delšího než jedno století se tak vlastně stalo varování pro všechny dny všech století. Ale ani za to se mi nechce prznitelům autorské svobody děkovat, spíš to připomínám jen jako kuriozitu a historickou ironii. Chtěly chránit jednoho kata a vlastně tím varovali před všemi jeho epigony a nohsledy takových epigonů. A taky pomohli prokázat sílu autorova talentu. Jeho práci vykuchali, zprznili, zčásti zaházeli blátem a přesto je výsledek desetkrát lepší, než cokoliv co napsal Viewegh za posledních dvacet let.
PS: Stylově jsem si k psaní pouštěl příběhu geograficky i kulturně blízkou Sevaru Nazarkhan . Pokud by vás nebavilo o exotické střední Asii číst, zkuste se zaposlouchat.
Komentáře
Ano... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2008, 16:47:44
...Ajtmatova můžu. A přiznám se, svého času jsem vůbec ujížděl na tzv. sovětské Nové vlně.
Jenomže můj vkus byl možná ještě ujetější. Víc se mi líbil Iněj na poroge (fakt nevím, co to je česky - Jinovatka na práhu?) od Jurije Rytcheua.
Jo a Tokareva. Zvláštní dívka.
A pak nějaký Estonec - napsal Epifanie. Žel, jméno jsem zapoměl. Nějak jsem ale za ta léta a stěhování ty knížky postupně poztrácel, i když na ně občas myslím.
Jo. A ztratil jsem i desky Bulata Okudžavy. Jenomže, stejně nemám gramofon. Ale tohle postihlo i mé Santany, Plastic Bertrandy, Herbie Hancocky a Osibisu.
Cokoli z toho je na mp3 problém a cokoli sovětského (dejinně) je v elektronické podobě nedostupné. Ačkoli Rytcheu, Ajtmatov a pod. byli po Dostojevském a Čechovovi určitě první sovětští autoři přeložení do několika desítek jazyků...
Dosud jsem si myslel, že tahle úchylka asi už dneska patří do Bohnic. No, přinejmenším, si tam o tom jednou pokecáme ;-).
Už mě ty autorizace serou... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2008, 16:49:49
...takže heslovitě, než můj čas vyprší a komentář bude zahozen: mí favoriti z toho samého soudku - Rytcheu a Tokareva.
Ooops. (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2008, 16:50:52
Ale ono to vážně řeklo, že můj čas vypršel a komentář bude zahozan...
(lojzo - Mail - WWW) Vloženo 20.10.2008, 19:55:04
Lelouch: Okudžava na mp3 je tu: http://www.fro196.narod.ru...va.htm
Kvalita je síce rôzna a treba to brať po jednotlivých pesničkách, ale je tam toho dosť. V prípade záujmu daj vedieť, mám dva pekné výbery aj na cédéčkach.
lojzo, dik... (lelouch - Mail - WWW) Vloženo 21.10.2008, 11:48:53
a ještě k binárnímu: na druhou stranu, nikdy jsem neřešil historickou přesnost těch autorů. Nakonec ani většina lidí v Sojuzu zřejmě neměla tušení o původu a rozsahu toho, co se tam dělo (nemálo odsouzených psalo Stalinovi - prý kdyby to báťuška věděl...).
Spíše pro mne bylo zajímavé "zblízka" vidět, v jakých pastích se ti lidé ocitali - a jedinými úlety jimn byly vnitřní fantaskní světy (o "venku" toho moc nevěděli)...
A ten Rytcheu - to je až parodie. Kanaďan se rozhodne zůstat v SSSR, protože žije u Čukčů, kde je jeden milicionář na území jako Francie, a sověti Čukčům postaví školu...
Hm, podobných naivů se tam stěhovalko více. I když přehlídnout o co šlo v takové Moskvě asi dost dobře nešlo...
HIstorická přesnost na vlastní kůži .... (binarniladin - Mail - WWW) Vloženo 21.10.2008, 23:47:06
Mám dojem že právě Atjtmatov , kdyby mu to dovolili, by celkem mohl barvitě vyprávět , co si vlastně mysleli lidé, na které Stalinova pracka padla ..
...jeho otce , lokálního bolševického bosse popravili ve třicátých letech, takže ten chlapec z Bílé lodi, jehož otec je záhadným způsobem nepřítomen a přitom právě jeho nepřítomnost vrhá na rodinu světlo zlé nedobré, nejspíš bude hodně autobiografická figura ..
potíž je, že k nejupřímnějším reflexím někoho, kdo to zažil na vlastní kůži a přitom umí současně zatraceně dobře vyprávět, se člověk skrze cenzuru a autocenzuru už nikdy nedohrabe ....
a zalátat díry už není čím, protože Ajtmatov poslední tečku za poslední větou dopsal letos v létě, dva měsíce před Solženycinem...
Elektronická dostupnost textů CCCP éry (Kamojedov - Mail - WWW) Vloženo 22.10.2008, 13:05:36
je naopak naprosto skvělá (díky relaxovanému přístupu k autorským právům v CCCP i v RF). Pozoruhodné knihovny jsou http://www.belousenko.com/ nebo http://www.lib.ru/ Co se týče Okudžavy, Galicha a spol., stačí googlit "авторская песня mp3"
Přidání komentáře...